Poslouchám knihu Pavla Kosatíka Slovenské století. Je to úchvatné a zároveň trýznivé vyprávění. Zvláště se to týká období společného státu před druhou světovou válkou. Bije do očí, jak se mnohé rysy tehdejší situace podobají dnešku.
Teroristický útok v Moskvě nakonec využil Vladimir Putin k ještě většímu utahování šroubů v domácí politice. Bez důkazů označil za viníky teroru USA a NATO, které podle jeho představ využily Ukrajinu, která zas zorganizovala islamisty.
Masakr v moskevském Krokus Centru vzkřísil emoce spojené se zlem. Vraždění prováděné islámskými radikály má pro nás démonické zbarvení. Svádí to k tomu, aby člověk příšerné zlo zaškatulkoval jako něco mimo náš civilizační okruh. Byl by to ale postoj hodný pana Povondry z Války s mloky.
V poledne v neděli 17. března vzplál na Můstku v Praze Putin. Nebyl to ruský prezident, jen jeho maska. Asi stovka ruských občanů, kteří Putina nesnáší, však i tento rituál doprovodila potleskem.
Odříkaného chleba největší krajíc. Francouzský prezident Emmanuel Macron tak dlouho volal Vladimiru Putinovi, že ho absence vstřícnosti z Kremlu přestala bavit. A pro leckoho nečekaně se stal tvůrcem nového přístupu k agresivnímu ruskému státu, který se cítil pevný v kramflecích.
Počínaje pátkem 15. března a konče nedělí 17. března probíhá v Ruské federaci speciální operace, kterou Kreml nazývá volbou hlavy státu. Nelze přesně určit procento obyvatel RF, kteří v duchu vědí, že nejde o žádné volby, protože nebyly vytvořeny rovné podmínky pro kandidáty a protože ve všeobecném povědomí už dlouhá léta žije jistota, že úřední výsledky upravuje Putinova administrativa dle libosti. Toto procento ale bude bezpochyby většinové.
Vít Rakušan dostal v uplynulých dnech nemalé množství upozornění od voličů, že by se měl pozastavit nad způsobem přemýšlení, kvůli kterému mu nemusí dát v dalších volbách svůj hlas. Tedy nejen jemu, nýbrž celému hnutí STAN. O co jde?
V ruském opozičním, což je většinou exilové, prostředí bylo hlavním tématem uplynulého týdne množství lidí, kteří se přišli rozloučit s Alexejem Navalným v den jeho pohřbu a v dalších dnech. Nejrozšířenější fotografií se stalo zachycení kopce květin na Navalného hrobu. Zdůrazňovalo se, že zakryly kříž a že kopec byl vysoký jako člověk. Leitmotivem četných textů a promluv se stala naděje, že lidé u Navalného hrobu znamenají začátek konce Putinova režimu.
Zničehonic se mi vybavila více než třicet let stará slova Ivana Svitáka, že s Francisem Fukuyamou hrál v Americe fotbal. Ne, zničehonic to nebylo. Fukuyama se mi, ač jsem ho nikdy neviděl, natož s ním hrál fotbal, v myšlenkách zjevuje často.
Málokdy se stane, že se v jednom týdnu ve veřejném prostoru sejdou projevy dvou nesmiřitelných nepřátel a je tak možné jejich pozice porovnat. Ve středu promluvila v Evropském parlamentu Julie Navalná, vdova po Alexeji Navalném a pokračovatelka jeho práce. A den poté hovořil před ruským parlamentem Vladimir Putin, prezident Ruské federace a nesmiřitelný nepřítel rodiny Navalných, která ho veřejně označila za vraha svého muže a otce.
V sobotu ukázalo hodně lidí v Česku, a nebylo to jen v Praze, na čí straně jsou v probíhající válce barbarství proti svobodě. Dva roky války narýsovaly přesnou čáru. Na jedné straně čáry jsi s námi, na straně druhé s nimi. Tak strávíme další léta.
Alexej Navalnyj byl podle mě mimořádný člověk proto, že jeho pohrdání zlem bylo tak silné, že neváhal kvůli němu zemřít, jen aby se neušpinil o ty, které nenáviděl. To umí opravdu málokdo. Po jeho zavraždění (přirozená smrt to v žádném případě nebyla) zesílil Navalného mýtus, který ale vznikl už předtím. Aniž snižuji sílu jeho odhodlání, chci oddělit mýtus od reality.
Alexej Navalnyj byl jeden z mála současných obyvatel Ruska, kteří byli známi i ve světě. Pověst nesmlouvavého bojovníka si zasloužil. O něco později, nikoli bezprostředně po politikově odchodu, se vrátím k realitě, kterou spoluvytvářel. Teď je ale krátce po smrti. Nebyla přirozená. Týká se i nás. Vysvětlím, proč jsem o tom přesvědčen.
Román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka se stal součástí kulturního kódu vzdělaného Čecha. Není proto třeba vyprávět, o čem je. Ještě v Sovětském svazu bylo zaznamenáno několik nepodařených pokusů o jeho zfilmování. Pak byly dva pokusy uskutečněné.
Asi víte, a když nevíte, tak se teď dozvíte, kvůli čemu přepadlo Rusko Ukrajinu. Řekl to nejdříve petrohradský gubernátor Alexandr Bělov, který své vojáky na Ukrajině oslovil s tím, že tu věc viděli a není proto třeba dodávat, proč musí svrhnout kyjevský režim. Téměř v každém projevu se k této záležitosti vrací také ruský prezident Vladimir Putin.
Před pár týdny odpůrci ruského prezidenta Vladimira Putina pookřáli. Sociální sítě se začaly plnit fotkami a videi dlouhých front v ulicích ruských měst. Tvořili je lidé, kteří přišli odevzdat svůj podpis ve prospěch muže, který chtěl kandidovat na ruskou hlavu státu. Volby, tedy procedura, které se v současném Rusku tak říká, budou v březnu.
Opadla vlna vyjádření, zda je prezident Petr Pavel po roce od zvolení dobrou hlavou státu, ne moc dobrou hlavou státu, či úplně špatnou hlavou státu. Je možné v klidu udělat inventuru.
Boris Akunin se stal v uplynulém čtvrtstoletí nejpopulárnějším ruským spisovatelem mezi autory, o kterých lze mluvit jako o beletristech i jako o tvůrcích hodnotné literatury. Jeho knihy především o detektivovi konce 19. a začátku 20. století Erastu Fandorinovi mu zajistily obrovský úspěch. Byly přeloženy také do češtiny. Akunin je vzácný případ spisovatele, kterého čtou jak intelektuálové, tak masoví konzumenti. Tedy četli. Už se to v Rusku nesmí.
Tento vtip zná kdekdo. Pán v centru Prahy se váhavě rozkouká a nakonec se zeptá kolemjdoucího: „Prosím vás, je Lenin v Žitný?“ Oslovený odpoví: „Co vás nemá! Lenin je v Ječný.“ A je tam už sto let. Včera, 21. ledna 2024, uplynulo přesně století od jeho smrti. Zbylo po něm něco? No jéje. Ale po pořádku.
Nejdříve trochu historie. Parník filozofů je souhrnný název nejméně pěti lodí použitých k deportaci 81 opozičních představitelů inteligence, mimo jiné filozofů, vyhnaných ze sovětského Ruska z iniciativy V. I. Lenina v letech 1922 až 1923.
Po pirátském celostátním fóru o víkendu povede stranu dál Ivan Bartoš. Hlavní zápletkou pro nepirátskou politickou veřejnost bylo, jestli se volba nového předsedy a vedení netransformuje v odchod Pirátů z Fialovy koaliční vlády. K tomu nedošlo.
Dovolte, abych vás ujistil, že všechno, co následuje, skutečně existuje, je v písemné podobě a že originál lze kdykoli přečíst, pokud na to má samozřejmě někdo žaludek. A teď k věci.
Moderní obyvatel České republiky už dávno nežije v pověstném údolí sevřeném horami, které po dlouhá desetiletí braly obyvatelům těchto končin chuť a zájem starat se o něco, co bylo kdesi v dálce, v oné nevlídné cizině. Výjimku v minulých dobách tvořili aktivní lidé, kteří naopak ochotně šli na zkušenou do světa a leckdy se vrátili a přispěli svým umem a znalostmi českým, moravským a slezským krajanům.
Alexandr Volodin vydal divadelní hru Pět večerů v roce 1958. Hlavní postava hry pronáší na závěr: „Jen ať není válka…“ Jako pamětník mohu potvrdit, že toto přání zůstávalo platné a bylo upřímné ještě dlouho po roce 1958.
Jaké pikle kul, kuje a bude kout Miroslav Kalousek, ví jen sám Kalousek. Když říká, že očekával, že bude svou stranou TOP 09 bez poděkování odmítnut jako aspirant na místo na evropské kandidátce, lze to vzít na vědomí. V této fázi však Miroslav Kalousek jako případný politický aktér není aktuální.
Vladimir Putin uspořádal ve čtvrtek po dvouleté přestávce velkou tiskovou konferenci spojenou s tzv. Přímou linkou jako formou komunikace s vybranými občany Ruské federace. Tyto formáty nejsou spontánní, jde o připravenou show. Kdysi dávno sršel ruský prezident během ní emocemi. Čtvrteční show odbyl jako nudnou, leč tradiční povinnost.
V neděli vyvrcholil vývoj, který byl hmatatelný delší dobu. Vytrvale klesá obliba ústřední strany vládní koalice, ODS. Zato ANO a SPD jdou nahoru a podle výsledků listopadového šetření agentury Kantar TNS pro Českou televizi by sestavily silně většinovou vládu.
Ve čtvrtek 7. prosince byl zveřejněn termín voleb hlavy Ruské federace. Bude to v březnu příštího roku. Vladimir Putin ještě neřekl, zda bude kandidovat, ale v ruském veřejném prostoru se zatím nevyskytl jediný člověk, který by o Putinově účasti v prezidentském klání pochyboval.
Moje, tedy starší generace má vedle mnoha nevýhod doby, v níž strávila mládí, také pár výhod. Jednak si pamatuje, jaké to bylo po naplnění snů o všeobecném štěstí. Jednak se seznámila, někdo povrchně, jiní hlouběji, s některými výroky, které, světe div se, mají platnost dodnes. Jedním z takových mouder je přesvědčení, o které se kdysi podělil V. I. Lenin: „Kapitalisté sami nám prodají provaz, na kterém je my oběsíme.“
Při pohledu na velký sál, v němž se v úterý 28. listopadu konal Celosvětový ruský lidový sněm, by se jeden neubránil pocitu, že zde natáčejí remake filmu 1984 podle George Orwella. Nad obrovskou scénou byla totiž z levé i z pravé strany umístěna olbřímí zobrazení Ježíše Krista a mezi nimi trůnil živý obraz Vladimira Putina, který se připojil dálkově.
