Bít, či nebít? Výchova dětí v Česku

Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradská 12. Ještě jednou a dám ti na zadek, nebo dostaneš výchovný pohlavek. Poznáváte se v tom? Tělesné trestání dětí v Česku zakázané není, mohlo by se to ale změnit. Proč je to důležité? Ptám se na to Martiny Sebalovňukové z psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Dnes je středa 2. července. Dobrý den, díky, že jste si udělala chvíli na Vinohradskou 12. Dobrý den Matěj, děkuji za pozvání.

Tělesné tresty v českých rodinách pomalu ustupují. Vy jste to zjistili v novém průzkumu, který jste provedli s agenturou STEM. Co to znamená? Jak se to měří vůbec? Tak podobně jako v roce 2023, tak jsme za pomocí agentury STEM. obeslali přes tisíc rodičů, kteří mají děti ve věku 1 až 18 let.

A doptávali jsme se jich, jaké mají názory na fyzické tresty, jestli je používají, do jaké míry souhlasí z výroky stylu škoda každé rány, která padne vedle a tak dále. Takže sbírali jsme to na... dal by se říct reprezentativním vzorku českých rodičů a zjistili jsme, že i když 41% fyzické tresty

nepoužívá, tak pořád je tady dost velké procento rodičů, kteří věří, že to nějakým způsobem patří k té výchově, nebo že to pomáhá nastavovat mantinely a hranice těm dětem. Říkala jste, 4 z 10 rodičů ty tresty nepoužívá. a to je teda lepší výsledek než při tom prvním kole, protože tohle bylo pokračování toho průzkumu?

Bylo to pokračování, respektive opakování toho průzkumu. Bohužel tady jsme nezaznamenali nějaký jako velký posun. Je to pořád stejné procento rodičů, kteří ho nepoužívají, kde nám narostly ty odpovědi, tak je v tom, že si rodiče uvědomují, jaké negativní dopady to má. Ale bohužel ještě pořád si neumí poradit s tím, co teda dělat, když se ložou jiné mechanizmy.

To znamená, kdybych měl tu první otázku položit znovu, tak místo toho, abych řekl, že tělesné tresty ústupují v českých rodinách, tak bych spíš měl říct, že čeští rodiči si víc uvědomují, že ty tělesné tresty nejsou správné. Přesně tak. A narůstat to povědomí o tom, že bych se takhle k tomu dítěti chovat neměla.

Dobře, zároveň podle toho průzkumu to, co jste zjistili, tak ty tělesné tresty přetrvávají ve vzpomínkách, ve vztazích, v tělech a v nervové soustavě. To byl citát. Facky na tváři takhle dělají i rány na duši? Ano, tak my si řekneme, že je to přece jenom jedna facka nebo jenom jedno uhození, ale ono to tak není. Vemte si, že mozek dítěte nebo mladého dospělého se formuje do 25 let. A opravdu to dítě si to sebou odnáší, ty rány.

Odnáší si je formou, že rodič není ten bezpečný přístav, který by měl mít. Nemám tu důvěru v toho rodiče, jakou bych mohl mít. A taky si to odnáší, že ta láska toho rodiče je podmíněná tím, že když se budu chovat správně, tak mě neudíme. když nebudu tohle dělat, tak mě neuhodí. Takže vidíme, že opravdu to může mít dopad i na vývoj mozku dítěte. No a samozřejmě to má dopad i na naše duševní zdraví.

To se neukázalo v našem výzkumu, ale jsou longitudinální výzkumy ze zahraničí, dlouhodobé výzkumy, které ukazují, že děti, které byly pravidelně fyzicky trestány, tak se sebou odnáší do dospělosti. úzkostné poruchy, poruchy nálady, poruchy přizpůsobení, že opravdu se nám to přelývá i do toho duševního zdraví.

To znamená, že tam je třeba i zvýšení pravděpodobnosti vzniku těch duševních poruch i z toho důvodu, že ten mozek je stále ve vývinu až do nějakého 25. roku člověka. To znamená, že my ani asi nemůžeme úplně přistupovat. k těm dětem jako k mladým dospělým, ne? Přesně tak. To je ta myšlenka, že ono to dítě možná vypadá jako mladý dospělý, ale ten jeho mozek opravdu není ještě hotovej, ještě není.

takzvaně dopečenej a ty fyzické tresty můžou zanechat na tomhle nevyvinutém mozku velké rány, které se třeba v té dospělosti potom můžou projevit.

Fyzické trestání dětí narušuje vztah s rodičem. Tomáš Kvapilík, psycholog. Ty rodiče často nevnímají, že to dítě má v jejich přítomnosti strach, že je sevřený, že je v úzkosti, že je v neustálým napětí. Víc než pětina rodičů si myslí, že... tresty do výchovy patří. Správnej pleskanec přes zadek, když to dítě opravdu zlobí, si myslím, že teda by bylo potřeba. Ne jako je tlouc, ale když dostanu na zadek, tak jako proč ne. Čtvrtina přiznala, že je někdy už použila.

Nejsou náhodou situace, kdy to bez toho trestu ale nejde? Nemyslíme si to. Není jediný výzkum ze zahraničí, který by říkal, že fyzické tresty jakýmkoliv způsobem tomu dítě tě prospívají. Ta správná výchova je o té komunikaci, je o té empatii, je i o té předvídavosti. To dítě by se nemělo bát té reakce toho rodiče. To dítě by mělo vědět, co od toho rodiče přijde.

Pravidla by měla mít jasně nastavená a vykomunikována. A jak jsme si řekli, dítě není malý, dospělý. Takže s každým dítětem by se mělo komunikovat adekvátně jeho věku a nastavovat pravidla tak, aby tomuto dítě porozumělo. A co když je to nějaká bezvýchodná situace? Něco, kde si ten rodič prostě neví vůbec rady a to jediné, co vidí, že by mohlo pomoct je třeba...

plácnutí přes zadek. Takhle, já bych oddělila bezvýchodná situace, jako když třeba vidím, že mi dítě utíká přes vozovku a tam jede auto, tak samozřejmě, že to dítě chytnu. potáhnu a tam se to nebere jako fyzický trest. Ale když myslíme nějakou situaci doma, kdy to dítě brečí, nebo když máme pocit, že dítě nezvládlo své emoce a my bychom je také nezvládli.

a vyřešili tu situaci tím, že přijde na to plácnutí, na tu facku, tak je to přece jako nezvládnutí emocí. Není to bezvýchodná situace, je to jenom nějaké selhání toho, jak my pracujeme s těmi našimi emocemi a jak my pracujeme. No a takové to jsou sloví výchovným pohlavek. Něco, co by toho mého syna nebo mou dceru mělo.

vychovat a není to v té intenzitě nijak třeba silná rána, tak i to je něco, co prostě nepomůže. Nepomůže. Tady přesně běží ten narrativ, že je to přece jenom jedna výchovna, ale...

Jenom jedna výchovná neexistuje. To dítě není schopno rozlišit, že my jsme to mysleli teď jenom jako výchovnou, teď jsme to mysleli, protože jsem autorita, teď jsem to myslela, protože jsem naštvaná. Prostě to dítě... Z toho odnáší ten pocit strachu, ten pocit toho, že mě teď něco bolí, ale neodnáší si z toho nějaký výchovný prvek. My jsme třeba paradoxně viděli, že rodiče používají fyzické tresty například v situacích, kdy se dítě chovalo agresivně vůči jiným dětem.

A jak logicky vysvětlíte, že není v pořádku se s někým být a proto já ti dám na zadek, aby ty si to pochopil, pochopila. To přece nedává smysl, takže podobně jak tahle popsaná situace nedává smysl, tak tomu dítě ti nedává smysl. Dává smysl, že tohle by měla být výchovná facka, měla bych si z toho něco odnést. To, co si z toho dítě odnáší, je právě ten pocit strachu a ve vyšším věku ten pocit toho, že nemůžu tomu rodiči důvěřovat, nemůžu se na něj obrátit.

protože neví, jak ten rodič na tu situaci zareaguje. Jak jste mluvila o tom, že když by rodič měl zareagovat fyzickým trestem na agresivní chování dítěte, které třeba bije nějaké jiré dítě, i to se samozřejmě může stát, tak...

Je to ten vzorec, který se pak generačně opakuje a to dítě si v tu chvíli teda usmyslí, vždyť ono je to správně, že se řeší konflikty. Přesně tak. Tím, že se to nějak neřeší a že se tady neřeší ten narrativ těch fyzických trestů, tak si vlastně i ta společnost odnáší, že to je správně. I to dítě si to odnáší, to je správně řešit to nějakým násilím. Každý fyzický trest je nějaká forma násilí a to dítě si z toho odnáší OK, takže když jsme v nějakém konfliktu, když se stane nějaká vypjatá situace,

tak je přece v pořádku to vyřešit nějakým násilem. No a potom, když jsme dospělí a dojde k nějaké stresové nebo nějaké vypjaté situaci, tak náš mozek aktivuje to, co si pamatujeme z dětství a... sáhne po tom zkratkovém řešení a má tam uloženo, že ti rodiče to řešili násilem, tak to asi bude ta cesta. A bohužel je vidět, že potom si to někteří dospělí odnáší i do těch vztahů. A normalizují to, že tak když mě partner...

partnerka uhodili, tak to přece znamená, že mě milují. A neznamená to, že je to prostě nějaká forma násilí. Takže my si to potom odnášíme i do těch našich vztahů nejenom s našimi dětmi, ale i s našimi partnery, s partnerkami. Řada rodičů by ale taky mohla namítnout, co když pak to dítě bude moc rozmazlené nebo může si pak ještě víc dovolovat, když mu to v tu chvíli nepřekazíme tím, že ho třeba plácneme přes ruku. Ale tak to, že...

My tady mluvíme o tom, že ty děti by měly mít právo na to, aby jsme se k ním chovali s úctou a slušností. Neznamená to, že ty děti budou mít absolutně bezhraniční výchovu. Samozřejmě těm dětem se mají nastavovat nějaké hranice, má se jim nastavovat. nějaký rytmus dne, ale nemá se to dělat fyzickými tresty. Jak jsem říkala, má se to dělat adekvátní komunikací podle věku toho dítěte.

Když si představím tu situaci, když bych přišla domů a manžel brečí nebo potkám kamaráda v práci a ten brečí, tak mu neřeknu nebreč nebo ti dám důvod brečet. Tak proč nám tahle situace přijde v pořádku? u těch dětí, které bychom měli chránit. Ale to je další věc. To není přímo ten fyzický trest nebo to bytí, ale to je vyhrožování tím bytím. To řadíte třeba do stejné kategorie? Máme nějaké fyzické násilí a nějaké verbální násilí, ale i to...

verbální, kdy tomu dítě ti vyhrožují, tak to ničemu nepomáhá, protože znova to aktivuje u toho dítěte fight or flight system, takže uteč nebo bojuj. U toho dítě tě to vyvolá především strach. Dítě by se mělo přece doma cítit bezpečně. A je rozdíl, jak ten strach, který vy několikrát zmiňujete jako ten dopad toho fyzického násilí, jak ho cítí dítě, kterému je 5, anebo kterému je 13 a dostává se už do puberty, protože to je trošku rozdílné.

Určitě to dítě prochází různými okny vývoje a i ten jeho mozek prochází různými okny vývoje. Do těch tří let si budujeme nějakou tu bezpečnou vazbu s tím pečovatelem. Samozřejmě v těch třinácti letech už s tím rodičem máme úplně jiný vztah, kdy...

Je to o nějaké té důvěře, takže strach, co má to tříleté dítě, je jiný než ten strach, co má třináctileté dítě, u kterého se to pak může přenést do toho vzdoru nebo do toho, že prostě s těmi rodiči přestane komunikovat. Podle toho, kolik tomu dítě ti je. let, tak si prožívá strach jinak, ale nikdy ten fyzický trest nevede k nějakému pozitivnímu dopadu nebo k tomu, co by ti rodiče chtěli. A v ní nám říkají, že těmi fyzickými tresty chtějí nastavit ty hranice, ale bohužel to se neděje.

Já jsem se možná měl zeptat trošku jinak, totiž jestli, a vy jste mi na to asi částečně odpověděla, jestli ten fyzický trest v pěti letech nebo ve třinácti nebo v šestnácti můžeme brát odlišně, protože přeci jenom je trochu rozdíl vychovávat fackou. Dítě, kterému je pěta nebo kterému je šestnáct, protože je prostě zmítané hormony a je v pubertě. Nemyslíme si podobně, jako si nemyslíme, že bychom tady měli řešit rozdíly mezi věkem rodičů, vzděláním rodičů.

Jakýkoliv rodič, který používá fyzický trest, tak prostě v jakémkoliv věku rodiče i dítěte je ten fyzický trest špatný. A nás právě jako překvapilo, když jsme se doptávali rodičů do jakého věku. používali fyzické tresty na dětech. A myslím si, že to bylo snad kolem 6%, co řeklo, že by pokračovalo i 18+. A to už nejsou děti. Přesně tak, to už nejsou děti. To už nám jako naznačuje, že...

Je tady určité procento populace, kteří považují násilí a fyzické resty za nějaký styl komunikace a za nějaké řešení. A přesně to už nejsou děti a už je to nějaký mocenský styl komunikace.

styl komunikace, že mám potřebu toho druhého ovládat a dělám to přesto násilí. Podstatný aspekt pochopitelně vazby mezi rodičem a dítětem. Tím fyzickým trestáním podle vás ta důvěra je narušena a může být narušena třeba trvale. Je to důvod, proč se ta rodina může rozhádat? už se nesetkávat v budoucnosti, když to dítě už je dospělé. Může, samozřejmě záleží, do jaké míry ten rodič ty fyzické tresty používá.

Jsme lidi, samozřejmě může se stát, že prostě tomu rodiči rupnou ty nervy, ta facka padne, ale pak záleží, jak ten rodič zareaguje. Když ten rodič je schopen tomu dítěti odkomunikovat, omluvit se a říct, tady šlo prostě o moje selhání, to neznám. ... ... ... ... ... adekvátní způsob výchovy a nikdy se k tomu nepostaví k jejich selhání.

A na to jste se taky ptali v tom průzkumu, ne? Kolik rodičů se pak snaží třeba ten vztah s dítětem obnovit? Čtyři z deseti to jsou? To není zase tak úplně moc, ale... Tak berme to, že ne všichni ty fyzické tresty používají, takže my jsme rádi i za to, že i tohle číslo...

co nám tam narostlo a že víc rodičů si uvědomuje, že to nebylo adekvátní řešení situace a že se snaží ten vztah nějakým způsobem napravit, když už k tomu fyzickému trestání dojde. Takže já bych tady nechtěla nějak... penalizovat ty rodiči, naopak je pochválit, že dobře, začněme měnit ten narrativ malými kručky a začněme si teda uvědomovat, že

když už dojde k této situaci, tak ji aspoň adekvátně napravme. Nesnažme se tvářit, že to bylo správné, nesnažme se normalizovat to, že jsme to dítě uhodili. Omluva je něco, co by mělo přijít v horizontu minut, dnů, nebo jak řešit tu situaci, když třeba rodič nechce fyzicky trestat dítě, ale jak jste říkala... v nějaké situaci mu rupnou nervy, bouchnou saze, ulítne ta facka. Tak je potřeba, aby se tomu dítěti sdělilo, že...

Nebylo to, protože ty jsi špatný, nebylo to, protože tě nemám rád. To dítě musí mít ten pocit, jak jsem říkala, toho bezpečí a cítit ten pocit té lásky a nemůže se z toho konfliktu odnést to, že já jsem teď špatný člověk, tohle je má chyba. To dítě by si z toho mělo odnést, OK, i rodič je člověk, prostě i rodiče dělají chyby, ale maminka, tatínek mě pořád mají rádi, nemění to nijak, tu moji hodnotu, ten můj odraz.

Může se to stát, že člověk výchovnou situaci nezvládne. Petra Vinčová, ředitelka centra Locika. Měla by to být výjimka, měli bychom se vždycky po té dítěti omluvit. V novele občanského zákonníku od července letošního roku je nově definované domácí násilí. Pomůže ochránit i děti podle vás? Mně taky nikdo nebyl, tak proč bych já trstala svoje děti? Mám doma troch synov a rěšíme to vždy po hovoru.

Protože podle ČTK, kde jsem se dočetl tyhle informace, tak orgány sociálně právní ochrany dětí řeší každým rokem v Česku přibližně 2500 případů domácího násilí v rodinách, kde vyrůstají děti. Tak určitě je to ten krok správným směrem, že se na to víc zaměříme, začneme o tom mluvit a ty fyzické tresty samotné, tak jestli se nepletu, ty by měly začít platit v roce 26 a přesně jak jste řekl, nám jde o tu... ochranu dětí. Nám tady nejde o to, aby někdo trestal rodiče, ale nám jde o to,

aby se znormalizovalo to, že fyzické tresty do naší společnosti nepatří. Já jenom dovysvětlím ten rok 2026, totiž Česko patří mezi pár výjimek v rámci Evropské unie, kde ty fyzické tresty... Dětí zakázané nejsou, ale změnit by se to mohlo v rámci jedné z těch dalších novel občanského zákonníku, která je teď v legislativním procesu. A neměly by za to být žádné sankce. Myslíte si, že to k něčemu bude?

Určitě bude to k tomu, aby se právě změnil ten narrativ, protože je to právě i ten občanský zákonník, který nám ukazuje nějaké normy, který nám říká, co je správné a co ne. Já si myslím, že tam už je snad dokonce zakázané i v fyzické trestání psů na veřejnosti, že vlastně jako i ty psy jsme povýšili na ty děti tak, jak je možné, že jsme to dřív schválili u zvířat než u dětí.

Takže určitě to bude dobré k tomu, aby se na to začalo nahlížet, ne jako něco, co nám jdou nářizovat z EU, nebo co chce trestat rodiče, nebo nedej bože prostě zavírat rodiče za to, že dají dítěti pohlavek, ale... jde o to, aby jsme na to začali pohlížet na něco, co nepatří k té výchově a začali měnit ten narrativ a možná byly pro rodiče otevřenější cesty k tomu, jak.

teda najít pomoc, když nevím, protože v současné době tady máme centrum Locika, které pomáhá rodičům, které pro ně má krásné materiály o tom, jak má vypadat laskavý přístup rodiče, ale trošku nám v tom supluje stát. Tady jako nemají kam moc se rodiče jinak obrátit. No je samozřejmě otázka, když jsem mluvil o těch sankcích, jak se bude něco takového vymáhat, anebo... Tady prostě nejde o nějaké sankce a trestání, tady jde o to, že máme na ty děti pohlížet, jako že mají...

práva, které jsou stejné jako práva dospělých. A my jsme se na to těch dospělých i ptali, když by vám dal facku váš partner, partnerka, co byste dělali, případně jsme to pohnali ještě absurdněji tu situaci, když by vám dal facku zaměstnavatel. A tam by lidi zvažovali přesně jako právní kroky, okamžitou výpověď.

tak proč nám to ještě pořád přijde v pořádku dělat u těch nejbezbranějších, za které bychom se měli postavit nejvíc. A druhá věc, na kterou jste narazila v té své předcházející odpovědi, tak to...

byl ten manuál, ten návod, jak se bez těch trestů obejít, jak je s výchovy úplně odstranit, co dělat v těch bezvýchodných situacích. Tak na to vy máte nějaké rady? Tak když už cítím, že mě nějak ovládne nějaký ten vztekt, což je... velmi silná emoce, která může vést naše kroky špatným směrem, tak ta úplně základní rada je nadechnout se.

Nadechnout, vydechnout, snažit se uklidnit nejdřív sám sebe, protože když si potom rodič uvědomí, jak silné a moc se měl on, tak co má dělat to dítě, které se teprve učí? jak s těmi emocemi pracovat, když to byla nějaká teda emočně vypjatá situace. Když se dá, tak z té situace třeba odejít, aby jsme mohli opět začít myslet racionálně a snažit se vymyslet nějaký lepší kroky. A potom je to vždy o té...

Empatické komunikaci a nastavování těch hranic spolu s tím dítětem a nastavování jich adekvátně tomu věku a komunikaci, co se stane, když tohle uděláš, komunikaci o těch následcích, ale vždy by ta výchova měla být. být předvídatelná. To dítě by mělo vědět, co od toho rodiče očekávat. To dítě by nemělo se bát, že tak teď nevím, jestli se tatínek, maminka dobře vyspali a dají mi na zadek, nebo jestli to přejdou, nebo jestli na mě jenom nakřičí.

Takže mít ty hranice, ty pravidla domácnosti nastavené tak, aby dítě vědělo, co ten rodič udělá, když se stane taková nebo jiná situace. Dobrá, tak moc díky, že jsme to mohli společně probrat, že jsme si na to našli tu chvíli. Já děkuji vám. Tohle už je všechno z Vinohradské 12. z Pravodajského podcastu Českého rozhlasu. Dnes s psycholožkou Martinou Sebalovníkovou z psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Vyplynulo z něj, že děti někdy fyzicky...

Tedy ještě víc, než kolik vyšlo v průzkumu, o kterém jsme dnes mluvili. Ve Vinohradské 12 se v týdnu dostane na poslední bonusovou epizodu druhé řady extrému. Zkompletujeme tak 18 dílnou speciální sérii a taky se chceme dostat k novinkám v bitcoinové kauze. Tak nás poslouchejte, díky, že jste s námi. Naslyšenou zítra.