„Mít doma mimino, to je v pohodě. Počkej si na období vzdoru, to je teprve peklo,“ strašili mě. Ze všech stran. Tak jsem si na to dávala pozor a vyhlížela, kdy to udeří. Synovi byly minulý měsíc dva roky. Tohle je zatím výsledek mého pozorování…
Náročné dítě. V naštvání se mu říká spratek, sígr, hajzlík. Jestli takové máte doma nebo ve třídě a někdy už nevíte kudy kam, příběh Ondry, nadaného kluka s ADHD, vás navede. Jeho paní učitelce pomohly 4 věci, aby to s Ondrou zvládla. Tady je najdete. Ale na začátku bylo srdce. To, které bije i ve vás a touží rozumět.
Toužíte být trpělivá, milující maminka, snažíte se, jak nejvíc umíte. Ale někdy to nejde. Někdy to nedokážete, celý den mazlit, vysvětlovat, chápat. Vstát 5x za noc a hladit, tulit, utěšovat. Místo toho jste nervní, dítě vás vytáčí, jste na něj protivná. Co? Děje se vám to? Tak tady je první pomoc. Pro všechny nervní mámy (nebo i táty), co ztrácí trpělivost a jsou ze sebe zoufalé.
Tenhle příběh možná taky znáte: „Mami, já nemůžu,“ pípne Majda (3) u schodů. A nahoru to mají tři patra. Už zase, zase si vymejšlí. „Ale jo, Májinko, pojď, to dáme,“ zkusí ji mamka po dobrém vyhecovat. A pak vyzkouší ještě sedm dalších způsobů, jak ji nahoru dostat. Nakonec ji vleče jak tašku s nákupem a pění. Jak teda na ni, když jí nechcete dát rovnou jednu přes p*del?
Pár běžných situací ze života s námi dětmi. Asi je znáte, mamko, taťko. Ale znáte je i z druhé strany? Víte, šmírujeme vás. Na ulici, na pískovišti, cestou… My děti vás prostě máme pořád na očích. A snažíme se chovat správně. Úplně jako vy. Dívejte. A jestli chcete naše chování změnit, začněte tady.
Tenhle článek je malá exkurze do světa našich dětí. Do míst, kam se nám rodičům většinou moc nechce :) A tak vás možná trochu překvapí. Nebo vás začne štvát a budete mít nutkání ho zavřít. Ale zkuste prosím vydržet do konce. Můžete si z něj odnést nezapomenutelný prožitek, který vám ve vztahu s dětmi pomůže.
Mluvíte, vysvětlujete, opakujete do zblbnutí, a dítě nic? Sedí si na uších, nebo co? Tak zapněte uši vy a poslouchejte, kde může být trabl :) Mamííí, šťávu! je nepravidelný podcast Nevýchovy o tom, jak dát rodičovství novou šťávu. Tentokrát na téma: Proč nás děti neposlouchají?
„Kartáček mě nezajímá, mami!“ Znáte to. Ocucá pastu, zkusí kartáčkem vyčistit záchodové prkýnko a pak ho zahodí pod vanu. A má jasno. Zubní hygiena? To není nic pro něj. „O zuby je potřeba pečovat od prvního dne,“ upozorňují příručky. No jo, ale jak, když ho to nebaví? Taky vás to trápí? Zkuste 3 tipy z mámovské praxe
Chrníš jako andílek, konečně. Musím ještě sklidit po večeři, roztřídit prádlo a přemáchnout ty politý punčocháče. A dneska nějak nevím, kde začít. Aspoň posbírám ty počmáraný papíry, co se tu všude válí. Chtělas před spaním ještě nakreslit mašinku. A mně už se vůbec nechtělo… Taky se vám už nechce? Tak si nenechte utéct těchhle 5 minut pro sebe a poslechněte si článek…
„Když jsem měla bříško a modlila se, abys byla v pořádku, myslela jsem, že budem lítat spolu, až se narodíš. Takovou radost jsem si malovala, až budu mít tu vytouženou holčičku. A teď jsi tady a já lítám akorát s hadrem a hubuju, když rozleješ pití.“ To je příběh Báry a malé Páji. Pomůže vám se na moment zastavit v dennodenním kolotoči a znovu se nadechnout.
Dlouho jsem myslela, že mi máma kecá do výchovy. Že úplně čeká na to, až Klárka spustí svůj ječák nebo hodí sušenkou po zemi (ano, tou sušenkou, kterou jsem jí já nechtěla dovolit), aby se mohla vědoucně podívat a prohlásit něco o rozmazleném dítěti. Teprve před pár dny jsem přišla na to, co tím doopravdy sleduje…
Nedávno jsem dostala virózu. Takovou tu, kdy vás bolí celý člověk a ani se nehnete. A Jája byla doma se mnou. 3leté dítě, které má plno energie a potřebuje vás. A občas taky neposlouchá. To zase bude. Jak ji zabavit? No a pak jsem koukala jak blázen, co tříleté dítě dokáže. Málem bych si toho nevšimla…
Maličká místnost metr krát metr. Bez denního světla. Bez čerstvého vzduchu. Bez dekorací na zdech. Místnost, ve které jste úplně, ale úplně sami. Zní to jak začátek další temné severské krimi? Ale kdepak. Důvtipní již tuší. Rodiče malých dětí s neochvějnou jistotou vědí…
Jste rodič vzorňák? A jste pro svoje děti důvěryhodnou autoritou? Hned zjistíte. A uvidíte, jak jednoduše posílit svoji rodičovskou pozici, aby vám děti mohly věřit a braly vaše slovo vážně. Nejdřív ale vteřinku počítejte: Kolik z těchhle 9 tajných neřestí rodičů máte taky?
Kdybys byla znovu malá, holčičko moje, pár věcí bych udělala jinak. Víš proč? Jak tu teď ležím po operaci a myslím na tebe, jestli to doma s tátou zvládáš, napadlo mě, že možná nejsi příšerná puberťačka, která mi přerostla přes hlavu. Jen moje dokonalá kopie…
Tolik ideálů a upřímných rodičovských odhodlání neudělat stejné chyby, které vidíme všude kolem, než se nám narodí naše vlastní. A pak je najednou tady a je to fičák. Jedna nepředvídatelná situace za druhou, pocity, které fakt naplánovat nešlo... a už se vezem. Jenomže jednoho dne se přistihneme.
"Tip pro rodiče s dětmi v období vzdoru. Když s nimi cvičí emoce a nevíte, jak je utišit"
Láska až na druhý pohled – žijete podobný příběh? Ema má mámu a tátu. Táta měl ženu. Tak Ema měla macechu. Macecha píše Emě dopis. Co všechno chtěla macecha několik let říct a našla odvahu až teď?
Asi čtyřletá tmavovlasá holčička v růžové mikině sedí na jednom pražském hřišti na lavičce a pláče. Někdo by řekl, že přímo řve jako tygr. A její maminka jí pořád opakuje tohle: „Nebreč! Nic se ti nestalo!“ Ale ono se stalo. A mně došlo, jak málo tohle „utěšování“ funguje. Jenže co mám vlastně místo toho říkat?
„Mami, tati, když mě ta škola fakt neba… Bojím se vám to říct, tak píšu tenhle dopis. A tajně doufám, že si ho přečtete.“ Mami, tati, pamatujete na můj první školní den? Já si na něj pamatuju moc dobře. Poslední srpnový večer jsem usínala a v břiše mi poletovalo asi tisíc motýlků.
V parném letním počasí každoročně dochází k přemnožení dvou speciálních živočišných druhů: héreček a zagorek. Už jste je taky letos potkali? Nebojte, setkání s nimi není nakažlivé ani nebezpečné – naopak. Může nás přiučit něco cenného i o vlastní drobotině. Třeba jak přemoct dětskou stydlivost nebo vztek.
Na tenhle mikulášský večer hned tak nezapomenu. A malá Andulka, co si neuklízí pokojíček a trochu doma zlobí se vstáváním, ta asi taky ne. Mikuláš, jako správná „nebeská“ páka na naše zlobidla, jí trochu promluvil do duše. A samozřejmě nadělil balíček dobrot. Hezká tradice, řeknete si, děti si to užijou. Nebýt té malé nehody. Mrkněte, než přijde Mikuláš.
Proč se vyplatí překonat rodičovský mýtus o sobectví a začít myslet na sebe? Zrovna, když jsem si začala myslet, že nám domácí pohodu nemůže nic narušit, všechno se pokazilo…
Někdy vypadá, že mě snad vůbec nevnímá. Má svůj svět, a když nechce, nic s ním nehne. Všechno jsem mu to už říkala. Několikrát mu to opakuju a stejně neudělá, co říkám. Přijde mi, že je mu to jedno.
Nějak rychle to uteklo. Nedávno to bylo vaše miminko a letos už řešíte školku. Doufali jste, že vás vezmou. Jenže jak se to blíží, najednou vám hlavou běží stovky otázek. Máte strach, jak to vaše dítě zvládne? Naučili jste ho všechno, co je potřeba?
Budu hned po porodu cvičit, chodit upravená, zdravě jíst, říkala sis. A teď? Už zase hodinu kojíš přišpendlená na gauči a přemýšlíš, jak se zvednout, abys to svoje dítě nevzbudila. Zatím je to tak 20 : 80. Neúspěch zaručen. A když už se ti to náhodou povede a ty ho na chvíli odložíš do postýlky, tak z toho náhlýho pocitu svobody chytneš úplnou paniku. Ježiši, honem! Počkat, co jsem to chtěla?! Vyčůrat! Jo, jasně! To už fakt nepočká...
Řeknete dětem stokrát za den Ne! Nesahej na to, nelez tam, nestrkej to do pusy… a máte pocit, že to vůbec nechápou a je to tak trochu marná snaha? Nebo to chápou moc dobře, ale zkouší, co vy na to? Možná jo. Jestli používáte některé ze čtyř rodičovských Ne, která nefungují. To ale neznamená, že říct dítěti Ne je špatně. Pojďte si na to posvítit.
Zvrhne se vám občas relax na hřišti v sérii plačtivých scén? Podívejte se na to očima batolete. Možná hned objevíte řešení Zajímá vás, co se tomu vašemu batoleti honí hlavou a proč se je to s ním někdy tak těžké? Máme pro vás reportáž z druhé strany.
Koukala jsem večer na svojí dceru, jak konečně poklidně spinká v postýlce, voňavá a krásná, malej andílek z pohádky o dokonalém štěstí… A bylo mi vlastně nějak divně. Tahle idylická scéna měla totiž i dneska už tradiční
Taky ho máme doma. Je to už skoro rok, co se k nám nastěhoval. Je světlonce zelený jak právě vyloupnutý hrášek a dole má dvě tlapičky. Aby se lehce poznalo, jak se na něj správně sedá. Roztomile oblý, lesklý a tělesnými tekutinami zcela nedotčený nočník.
